Vánoční povídka aneb deníček...

Malá anketa: kdo ví, co bylo včera za den? :D

Veselé Vánoce jsem Vám už popřála, i když si to přečetli asi dva lidi, a jeden z nich jsem byla já :,D

Tohle bude jednorázová Vánoční povídka, aneb v podstatě to, jak jsem prožila letošní Vánoce já. Prosím, neukamenujte mě...většina věcí je podle pravdy, 90 % minimálně :D

...

,,Ty s námi nejedeš k babičce?'' zeptala se máma a já jsem zakroutila hlavou. Bylo mi tak odporně, že jsem ze sebe ani nedokázala vysoukat proč. Předala jsem jí svoje dárky: náhrdelník pro babičku, oranžový náramek pro tetu a děsivého ducha v malé kleci, s připevněným nápisem ''Geist of Jüdisch Weihnachten, jahr 1942 - 24. Dezember" pro dědu. Věděla jsem, že Židi nejsou Křesťani a Vánoce myslím neslaví, ale přece jenom, každý kdo už ve škole probíral 2. světovou válku tu symboliku musí pochopit. I přesto, že nad tímto dárkem jsem strávila jen minimum času a vyloženě jsem ho odflákla, byla jsem na něj hrdá. Šlo o ten NÁPAD. Dokázala jsem vytvořit nesmyslné umělecké dílo, které nejspíš vyděsí všechny návštěvy pokud si ho děda pověsí na lustr, a to mi stačilo. Vždycky si v knihovně vypůjčím miliardu knížek s návody na mozaiky, papírové zvířátka, Vánoční dekorace a podobné běžné věci s naivní představou jak budu doma vesele tvořit. Ale když si to přiznám - vzpomenu si jenom na jeden jediný návod, který jsem skutečně využila. Ostatní knížky mě jenom obraly o několik desetikorun, když jsem je nechala ležet ladem na dně šuplíku a zapomněla vrátit. Bylo mi upřímně líto, že nemůžu jet s nimi, ale bylo mi tak neuvěřitelně špatně, že bych ani nedokázala dojít k autu. V duchu jsem proklínala přednostně nesnesitelný menstruační cyklus, díky němuž jsem se stěží držela na nohou. V druhé řadě pak taky červená světýlka na jakýsi "vedlejší" Vánoční stromek, jenom takový malý umělý, který máme každoročně v pokoji mě a mé sestry, a každý rok kolem něj pracně skládáme všechny plyšáky, které doma vyhrabeme. Když jsem se je pokoušela rozmotat, nevšimla jsem si že jedno je zezadu nakřáplé a pořezala jsem se na ukazováčku pravé ruky. Teď jsem tam stála, opírala jsem se dveří koupelny a pozorovala mamku s Bety, jak si natahují kozačky a chystají se k odchodu. Kdykoliv mi začalo být špatně o něco méně, omylem jsem si přejela po té malé rance a zasténala jsem bolestí. Hned jak se ozvalo bouchnutí dveří značící odchod mámy a sestry, zavolal na mě táta že mám sklidit nádobí. Šeptem jsem se omluvila že je mi špatně a odebrala se do svého pokoje. Bylo mi nejhůř fyzicky špatně za posledních, dejme tomu 5 let, a to byl Štědrý den. Nádherný dárek. Ach ano, dárky - jako každý rok jsem je vyráběla ručně a jako každý rok jsem začala až kolem 21. prosince. Klasika. Každý rok to probíhá stejně: nejdřív si myslím, že mám všechno časově pod kontrolou a můžu v klidu sledovat další díly seriálu Death Note s mizerným českým dabingem. Potom kolem toho 20. prosince zpanikařím a začnu bleskurychle vymýšlet dárky pro celou rodinu a přátele. Stíhám to jenom těsně, a tak musím občas pár mých uhozených nápadů hodně zjednodušit. Většinou dodělávám (dodělávám - nikoli balím) dárky ještě na Štědrý den dopoledne. Každý rok se pokaždé divím, že jezdíme k babičce, dědovi a tetě už kolem půl třetí, když Štědrovečerní večeře přece začíná až kolem 6. Nezbývá mi ale modlit se, že se z nebe najednou snese moje strážná víla nebo tak něco a pomůže mi to všechno stihnout. Těsně před večeří jsem strašně vystresovaná a na poslední chvíli balím a dodělávám všechny dárky. Občas skočím na postel a rozbrečím se jak malé děcko, že to nemám šanci stihnout. Ale jako každý rok to samozřejmě stihnu. Vždycky už předem VÍM, že i kdybych s dárky začala den před Vánocemi, stihnu to. Mámě jsem nakonec dala takovou podivnou kytku z korálků a plsti (původní šílený plán s názvem "Funkční model továrny na čokoládu" zmizel v propadlišti dějin, odkud se jako většina mých uhozených nápadů nikdy nedostane), tátovy kašírované křeslo s mírně děsivými voodoo panáčky a Bety model jedné fiktivní planetky, kterou jsme společně jednou vymysleli. Hodila jsem přes sebe džíny a bílé triko, které však máma rovnou zavrhla a pronesla: ,,Obyčejné školní oblečení na Štědrovečerní večeři?" čímž mě v podstatě nepřímo donutila, abych si na sebe vzala šaty. Jediné přijatelné byli červené šaty ze sekáče, které mě ironií osudu stály celých 30 korun. Konečně nás mamka zavolala ke stolu. Podařilo se mi úspěšně předstírat že jím rybí polévku. Jako hlavní chod pochopitelně následoval kapr s bramborovým salátem. Jsem sice vegetarián, ale po několika úmorných rodičovských přednáškách na téma "Ryby jsou nenahraditelná složka lidské potravy" jsem přistoupila na to, že je jíst budu. Zajímavé, ani jeden z rodičů si nevzpomněl na to, že ryby jsem nejedla ani předtím, než jsem se stala vegetariánkou. Ještě před večeří sestra neochvějně trvala na tom, že každý musíme zapálit svoji svíčku na adventním věnci, pěkně podle věku. Občas mám pocit, že kdybychom všechny tyhle její tradice nedodrželi, na místě by se sesypala a šla by skočit z okna. Tedy, ten poslední fakt nedává moc smysl, přece jen bydlíme v přízemí rodinného domku. Když jsme zapalovali prskavky, říkala jsem si v duchu: ,,Užívej si to, Vánoce jsou jenom jednou za rok," ale nějak to nešlo. Bylo to poprvé, co na mě Vánoční kouzlo úplně přestalo působit. Ani při rozbalování dárků jsem nebyla tak dětinsky nadšená jako obvykle. Všechny ty dárky byly prostě jenom další věci, materialistické potřeby a touhy, které jsem já nějak necítila. Možná že jsem dospěla. Najednou se mi Vánoce začaly jevit jako obyčejná marketingová akce, kdy se supermarkety navzájem předhánějí výší slev a množstvím spokojených zákazníků. To ale neznamená, že bych z dárků vůbec neměla radost. Od táty jsme dohromady s Bety dostaly novou vzduchovku - jako bych to nečekala. Táta je blázen do střílení. Jen má občas trošku naivní ideje, například jak si v Hodoníně založíme střelecký kroužek. Od babičky samozřejmě přišla finanční podpora - právě vhod, po nákupu výtvarných potřeb na dárky jsem byla na mizině. Potom skvělí, skvělí dárek...krejčovská figurína! V tohle jsem ani moc nedoufala. A taky spousta knížek: Sirotčinec slečny Preregrinové, kniha druhá - Podivné město. Četla jsem první díl a tuhle knížku můžu vřele doporučit naprosto všem. Potom můj vytoužený Velekněz, Timothy Leary, kterého mi ovšem mamka okamžitě zabavila s tím, že musí provést cenzuru. Nejspíš si myslí, že ještě nakonec já sama začnu experimentovat s LSD. Když jsem rozbalila další balíček, který vypadal na knihu, nahlas jsem vyslovila svou domněnku: ,,Proč mě Ježíšek nemá rád?". Z Vánočního balícího na mě posměšně koukalo rozšiřující učivo do Fyziky. Tahle knížka okamžitě putovala na dno šuplíku a ať si "Ježíšek" nemyslí, že nadšeným studiem strávím celé Vánoční prázdniny. Říkám si, jestli mi tuhle knížku záměrně neposlal náš fyzikář, který úplně čistě náhodou bydlí sotva o tři domy dál než já. Největší nadšení ale přišlo při pohledu na poslední knihu s prostým názvem Wicca. Tu jsem před chvílí dočetla a až na ten otevřený konec je naprosto dokonalá. Pak mamka zapnula televizi a naladila klasické Štědrovečerní pohádky. Ty mě ale poprvé nezajímaly - místo toho jsem si lehla na postel a pustila se do čtení Wicci. Dokonce ani když v osm hodin začala Popelka, kterou jsem sice viděla asi milionkrát ale stejně jsem se vždycky dívala, nezvedla jsem oči od knížky. Začaly mě mnohem víc než kdy jindy zajímat věci týkající se magie a tahle kniha je prostě perfektní. Poutavý příběh, pravdivá fakta, popis rituálů. Doporučuji přečíst. Sem tam jsem si nenápadně utrhla pár čokoládových ozdob ze stromečku a kolem půlnoci šla spát. Velekněz stále ležel na skříňce, připravený k cenzuře a já měla co dělat abych odolala. V posteli jsem si rozsvítila lampičku a Wiccu jsem vydržela číst až do půl třetí ráno. A pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že letošní Vánoce jsou mi úplně ukradené...

...

...

Pro ty kdo dočetli až do konce, upřímný obdiv :D Teda, pochybuju, že se někdo takové našel, ale co už. Hezké svátky :)

Illiam :3