Povídka stále bezejména - kapitola 1.
Publikováno 30.04.2016 v 00:00 v kategorii Povídky, přečteno: 125x
Dloooooooouho jsem tady nebyla...
Uhm, tedy, tuhle kapitolu píšu už po druhé, lebo ten čínský šmejd (mám
na mysli tablet) ho celý vymazal jen co jsem to dopsala. Asi hodinová
práce, a všechno pryč. Měla jsem chuť ho rozmlátit. A klidně bych to
udělala, bohužel byl taťkův a to by se dost blbě vysvětlovalo :D Tedy,
tu je další kapitola...
(Jestli se mi to zas vymaže tak někoho zabiju -.-)
...
Sněhobílá kočkodlačice Desertas právě otevřela oči. Foukal studený vítr, který chladil její horké tváře, ale zároveň jí mrazil na nohách, pokrytých hustou bílou srstí. Byla noc. Rozhlédla se kolem. S hrůzou zjistila, že si nepamatuje vůbec nic. Vlastně si vzpomínala jen na jednu věc - na háj plný barevných, roztodivných rostlin, jenž nedokázala pojmenovat. Pamatovala jsi na spoustu slov, ale nedokázala je přiřadit k odpovídajícím věcem. Utrhla jedno stéblo trávy, prohlížela jsi ho a přemýšlela. Co to je? Peří? Krokodýl? Moře? Nos? Vesmír? Mohla se snažit sebevíc, ale nedokázala tomu přijít na kloub. Její zorničky pozvolna přešly ze stébla trávy na její ruku, porostlou jemnou srstí. A pak se zděsila mnohem víc. Kdo je ONA?
Postavila se a prohlížela celé svoje tělo. Nepoznávala na něm absolutně nic. Její ruce i nohy jí připadaly naprosto cizí.
Zoufale se skácela zpátky na zem, schoulila se do klubíčka a začala brečet. Nikdy nikoho neviděla. Nikoho nezná. Nikdo nikdy neviděl ani nepoznal ji. Co s ní bude? Co...s ní...bude.......
Pak se zase postavila tak prudce, až malé větvičky pod jejíma nohama zapraskaly a zaťala pěsti. ,,Když tady budu ležet a brečet jako mimino, nic se nevyřeší", pomyslela si. ,,Proč tady pořád ještě trčím? Musím někam jít, někam jinam. Ale kam?" A vzápětí potom přišel záblesk čisté energie - znova se podívala na stéblo trávy a najednou věděla, že je to právě stéblo trávy a nic jiného. Radostně se rozhlížela kolem sebe a v duchu pojmenovávala všechny věci okolo. Květiny, stromy, kamení a větve - celý háj jí najednou připadal tak dokonale známý. Vzápětí však přišla studená sprcha. Ještě pořád si nepamatovala, kdo je ONA. Opět se dostavil proud nekonečného zoufalství, který naště
(Jestli se mi to zas vymaže tak někoho zabiju -.-)
...
Sněhobílá kočkodlačice Desertas právě otevřela oči. Foukal studený vítr, který chladil její horké tváře, ale zároveň jí mrazil na nohách, pokrytých hustou bílou srstí. Byla noc. Rozhlédla se kolem. S hrůzou zjistila, že si nepamatuje vůbec nic. Vlastně si vzpomínala jen na jednu věc - na háj plný barevných, roztodivných rostlin, jenž nedokázala pojmenovat. Pamatovala jsi na spoustu slov, ale nedokázala je přiřadit k odpovídajícím věcem. Utrhla jedno stéblo trávy, prohlížela jsi ho a přemýšlela. Co to je? Peří? Krokodýl? Moře? Nos? Vesmír? Mohla se snažit sebevíc, ale nedokázala tomu přijít na kloub. Její zorničky pozvolna přešly ze stébla trávy na její ruku, porostlou jemnou srstí. A pak se zděsila mnohem víc. Kdo je ONA?
Postavila se a prohlížela celé svoje tělo. Nepoznávala na něm absolutně nic. Její ruce i nohy jí připadaly naprosto cizí.
Zoufale se skácela zpátky na zem, schoulila se do klubíčka a začala brečet. Nikdy nikoho neviděla. Nikoho nezná. Nikdo nikdy neviděl ani nepoznal ji. Co s ní bude? Co...s ní...bude.......
Pak se zase postavila tak prudce, až malé větvičky pod jejíma nohama zapraskaly a zaťala pěsti. ,,Když tady budu ležet a brečet jako mimino, nic se nevyřeší", pomyslela si. ,,Proč tady pořád ještě trčím? Musím někam jít, někam jinam. Ale kam?" A vzápětí potom přišel záblesk čisté energie - znova se podívala na stéblo trávy a najednou věděla, že je to právě stéblo trávy a nic jiného. Radostně se rozhlížela kolem sebe a v duchu pojmenovávala všechny věci okolo. Květiny, stromy, kamení a větve - celý háj jí najednou připadal tak dokonale známý. Vzápětí však přišla studená sprcha. Ještě pořád si nepamatovala, kdo je ONA. Opět se dostavil proud nekonečného zoufalství, který naště
Komentáře
Celkem 1 komentář
eri 24.05.2016 v 14:05 ???